Nacházíte se zde: Úvod / Ingram / Online manuály / Struktura vědeckých institucí

Struktura vědeckých institucí

Následující příspěvek má dvě části. Před samotným popisem struktury a fungování několika vědeckých a vědu podporujících institucí v České republice jsme se rozhodli zařadit pojednání o vědeckých institucích obecně a zejména o ideji univerzity. Pokud tedy hledáte praktický popis institucí, můžete rovnou přeskočit níže na oddíly věnované Akademii věd a Univerzitě Karlově.

Obsah:

 

  1. Co je to vědecká instituce?
  2. Vědecké instituce v České republice
  3. K čemu vědecká instituce slouží?
  4. Jaké jsou v České republice typy vědeckých institucí?
  5. Akademie Věd ČR
  6. Univerzita Karlova
  7. Think-tanky v ČR
  8. Zdroje

 

1. Co je to vědecká instituce?

 

Ve snaze se nesplést můžeme prostě říci, že vědecké instituce je taková instituce, v jejímž rámci se „dělá věda“. Podobně někteří teoretici umění definují umění jak to, co je vystavována v uměleckých galeriích (třeba A. Danto či N. Goodman). To nás však nezbaví potřeby vysvětlit, co to vlastně je instituce a co myslíme „vědou“ případně „děláním vědy“. Ani jedno není snadné.

 Instituce ve smyslu organizace je v nejobecnějším slova smyslu skupina osob, které spojuje

  • úkol, který si mezi sebe rozdělují,
  • cíl, kterého chtějí společně dosáhnout

 

Instituce jsou (většinou hierarchicky) strukturovány a vytvářejí tak prostor pro to, čemu se říká kariérní postup. Zároveň jsou instituce většinou strukturovány podle oblastí činnosti a zájmu do jednotlivých oddělení, kateder, ústavů či jinak nazvaných podskupin. Činnosti v rámci instituce jsou regulovány vnitřními pravidly a nařízeními (odtud takové předpisy jako Studijní a zkušební řád, stanovy dané instituce apod.).

 Podstatně složitější by byl pokus vymezit vědu či „vědeckost“. O tom, co je a co již není věda, se neustále vedou spory již od antiky až do dneška (viz např. diskuse v Platónově dialogu Gorgiás, zda je řečnictví skutečné techné (tj. činnost mající jistou racionální strukturu a oporu) anebo se jedná o pouhé jarmareční triky). Zatímco na několika zahraničních univerzitách se tak vyučuje obor homeopatie, pro mnohé se jedná o velký švindl a nevědecký podvod. Možná by bylo nejjistější říci, že vědou je to, co se provádí na vědeckých institucích: tak například archeologie byla dlouhou dobu spíše kratochvílí vzdělaných evropských vrstev, které si takovou zábavu mohly dovolit, než se stala plnohodnotným vědním oborem vyučovaným na univerzitách. Avšak to moc nepomůže, protože jsme se obdobně snažili vymezit vědecké instituce samé a o mnohých univerzitních oborech tak jako tak probíhají dohady ohledně jejich vědeckosti či nevědeckosti.


Kariérní řád upravující kariérní postup v rámci dané instituce mj. upravuje postavení jejích pracovníků, stanovuje způsob jejich přijetí do instituce, hodnocení jejich činnosti a povinnosti, které vůči instituci mají. Na straně druhé kariérní řád v případě plnění povinností (a případně i atestací) uvádí stanovený kariérní vzestup. Například kariérní řád Akademie věd ČR vymezuje několik kategorií vědeckých pracovníků (odborný pracovník výzkumu a vývoje, doktorand, postdoktorand, vědecký asistent, vědecký pracovník, vedoucí vědecký pracovník) a popisuje nejen obecně obsah jejich činnosti, ale i způsob jejich atestace.

 

Pokusme se alespoň o obecné - a nakolik je to možné neutrální - vymezení pojmu věda. Považujme tedy vědu za lidskou činnost, která spočívá v systematickém a kritickém zkoumání za účelem nejlepšího možného pochopení a porozumění člověku, přírodě a lidské společnosti. Věda v tomto pojetí tedy zahrnuje jak vědy o přírodě, tak společenské vědy a humanitní obory. Vědecký přístup také předpokládá možnost testování jednotlivých hypotéz, výkladů a předpokladů o dané oblasti zkoumání.

 Zde užívaný pojem vědy tedy spíše odpovídá německému termínu „Wissenschaft“ než anglickému „science“, jehož primární význam je omezen na přírodní vědy a jim příbuzné obory. Ve dvacátém století pak můžeme sledovat jak postupující specializaci jednotlivých vědních oborů, tak tomuto vydělování odpovídající rostoucí potřebu integrace poznatků z různých vědních oborů. Na straně jedné se tedy vydělují např. molekulární biologie, kvantová chemie, ekologie či post-koloniální studia, na straně druhé mnohé disciplíny jako astrofyzika, evoluční biologie či kulturální studia ve svých výzkumech spojují oblasti a metody bádání několika různých oborů.

 Již od antiky se poznání a vědění považuje za cosi bytostně spjatého s člověkem. Poznání však také člověka činí podobného bohům a jako takové je nejvyšším a nejlepším lidským výkonem. „Všichni lidé přirozeně touží po vědění (poznání). Dokladem toho je potěšení ze vnímání; jelikož vnímání nás těší samo o sobě bez ohledu na využitelnost ...“ (Aristotelés, Metafysika 980a) Všimněme si, že Aristotelés potřebuje vědění a poznání vymezit proti využitelnosti – vědění a poznání je hodnotné, i když není bezprostředně využitelné v nějakém každodenním, výrobním procesu.

 

 S pojmem vědy úzce souvisí výzkum, který můžeme považovat za hlavní obsah vědy. Vědecké instituce jsou tedy ty, které provádí výzkum. Výzkum lze dělit na tzv. primární či základní a aplikovaný. Zákon 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu a vývoje rozumí pod tímto pojmem „teoretickou nebo experimentální práci prováděnou zejména za účelem získání nových vědomostí o základních principech jevů nebo pozorovatelných skutečností“. Všimněme si, že definice nerozlišuje mezi přírodními fakty a společenskými fakty – vědecký výzkum se týká jak nanovláken či šimpanzů, tak revolucí či literatury. Podle blízkosti uplatnění v praxi pak můžeme ještě rozlišovat mezi výzkumem primárním či základním a aplikovaným. Primární výzkum je snaha o získání vědění, systematické zkoumání, které má odhalit nové skutečnosti či vyřešit problémy, prokázat opodstatněnost nových myšlenek či teorií. Aplikovaný výzkum je pak úzce provázán s výrobní praxí či poskytováním služeb.

 

2. Vědecké instituce v České republice

 

Vznik a fungování vědeckých institucí v České republice upravuje zákon 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných institucích. O výzkum v České republice by se měla starat Rada pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI, viz www.vyzkum.cz), což je odborný a poradní orgán české vlády. RVVI především zabezpečuje Národní politiku výzkumu, vývoje a inovací, přípravu Metodiky hodnocení výsledků výzkumných organizací, hodnocení výsledků výzkumných organizací a výsledků ukončených programů a navrhuje členy předsednictva a předsedu Technologické agentury České republiky a Grantové agentury České republiky

(čímž kontroluje dva největší poskytovatele finanční podpory vědy a výzkumu v ČR).

 Každá výzkumná instituce má svého ředitele, radu a dozorčí radu. Ředitel je statutárním zástupcem takové instituce a rozhoduje ve všech oblastech, které nejsou ze zákona svěřeny do působnosti rady nebo dozorčí rady. Ředitel je jmenován zřizovatelem instituce (ministerstvo, ústřední orgán státní správy či Akademie věd ČR) na návrh rady. Rada výzkumné instituce dle zákona dbá na zachování účelu, pro který byla veřejná instituce zřízena. Za tímto účelem také stanovuje cíle a oblasti výzkumu. Dozorčí rada pak vykonává dohled nad činností a hospodařením veřejné výzkumné instituce. Tato struktura je ze zákona povinná pro všechny veřejné výzkumné instituce v České republice.

 

3. K čemu vědecká instituce slouží?

 

Vědecké instituce slouží především k zajištění podmínek pro hodnotný výzkum. Osamělý mudrc bádající v horních patrech věže, z jejíhož ochozu sleduje pohyby nebeských těles, patří do fantasy literatury spíše než do naší či historické reality. Přírodní vědy potřebují laboratoře, vzorky a přístroje, žádné vědy se neobejdou bez dobře vybavených knihoven a elektronických zdrojů (které nejsou levné). Ale hlavně jak přírodovědec, tak badatel v oblasti humanitních věd kolem sebe potřebuje další takové osoby jako je on sám. Každý vědec potřebuje kritické zhodnocení své práce od relevantních osob, rozhovory s podobně zaměřenými kolegy a vůbec celé prostředí či společenství vědy, ve kterém žije a bádá. Vědecká instituce tedy poskytuje potřebnou infrastrukturu pro vědecká bádání.

 

Další důležité role plní vědecké instituce navenek, tj. vůči společnosti, v rámci které fungují. V normálně fungující společnosti slouží vědecké instituce jako jedny z přirozených autorit, se kterými je dokonce spojováno i morální hodnocení. Vědecké instituce nemusí být vždy poplatné módním trendům a výzkum většinou zabere dost času, což si dnes mnozí nechtějí připustit. I proto vědecké instituce mohou plnit roli stabilizátorů ve společnosti. Není to v protikladu k dalšímu poslání vědy a vědeckých institucí, kterým je být nositelem vývoje a pokroku? Nikoli, protože vývoj a pokrok neznamená překotné sledování a předhánění módních trendů. Vědecké instituce dále ve společnosti plní i osvětovou roli. Pod pojmem osvěta si nemusíme hned představovat přednášky o škodlivosti alkoholismu či prospěšnosti vitaminových tablet z první poloviny dvacátého století. Například mnohé výzkumné instituce, které jsou oborově či institucionálně propojeny s muzei či zoologickými zahradami, pořádají přednášky, semináře a kulturní akce, které společnost učí poznávat a chránit kulturní i přírodní bohatství.

Vědecké instituce také samozřejmě spolupracují s pedagogickými institucemi a v případě univerzit se jedná o bytostné propojení výzkumu a výuky. O tomto propojení bude pojednáno ještě níže v samostatné kapitole věnované univerzitám.

 

4. Jaké jsou v České republice typy vědeckých institucí?

 

V této kapitole se zpronevěříme právnímu jazyku; striktně vzato jsou vědecké instituce jen a pouze ty, které jsou zřízeny a fungují podle zákona 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných institucích. Toto vymezení je však pro naše účely příliš úzké – pro nás jsou zajímavé všechny instituce, které provozují výzkum. Ten se v České republice provozuje na těchto typech institucí:

 

  • Akademie věd České republiky (ojedinělá instituce, ve výzkumu v ČR jednoznačně špička, skládá se z mnoha ústavů, viz kapitola Akademie věd ČR níže);
  • výzkumné ústavy; v ČR funguje několik výzkumných ústavů, jejich zřizovatelem jsou ministerstva (např. Výzkumný ústav rostlinné výroby, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, Ústav mezinárodních vztahů …);
  • univerzity a vysoké školy (výzkum probíhá také v rámci vysokého školství, byť na mnohých regionálních univerzitách s velmi problematickou úrovní);
  • muzea a knihovny, zejm. Národní muzeum a Národní knihovna, ale menší výzkumná oddělení najdeme i v jiných muzeích a knihovnách;
  • „think-tanky“; think-tanky v zahraničí často konkurují běžným výzkumným institucím v oblasti zkoumání společnosti, zahraničních vztahů apod., v Čechách tato jejich role naplněna není, avšak stojí za to zmínit alespoň jejich přednáškovou, konferenční a publikační činnost.

 

Na stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy naleznete přehledný rejstřík veřejných výzkumných institucí (viz odkaz zde). Pohledem do něj zjistíte, že v ČR funguje 77 výzkumných institucí, jak jsou vymezeny zákonem 341/2005 Sb.

 

5. Akademie věd ČR

 

Fungování AV ČR upravuje zákon č. 283/1992 Sb. o Akademii věd České republiky. Posláním AV ČR je „je uskutečňovat základní výzkum v širokém spektru přírodních, technických, humanitních a sociálních věd. Tento výzkum - ať již svou povahou vysoce specializovaný nebo interdisciplinární - usiluje o rozvoj poznání na mezinárodní úrovni, respektuje však přitom aktuální potřeby české společnosti a domácí kultury.“

U AV musíme rozlišovat její orgány, které jsou dány ze zákona na straně jedné, a její vnitřní strukturu pracovišť, která zajišťují výzkum. Orgány AV jsou:

 

  • Akademický sněm
  • Akademická rada a její předsednictvo
  • předseda Akademie
  • Vědecká rada Akademie

 

Sněm je nejvyšším samosprávným orgánem Akademie, který zejména schvaluje její stanovy a volí členy Rady a Vědecké rady. Rada je výkonným orgánem AV, který řídí běžnou činnost AV. Vědecké rada funguje jako poradní orgán Rady AV a připravuje a realizuje vědní politiku AV. 


5.1 Grantová agentura AV ČR

 

K podpoře vědy a výzkumu zřídila Akademie věd vlastní Grantovou agenturu (www.gaav.cz), která kromě podpory standardních vědeckých projektů nabízí i podporu pro juniorské projekty. Tyto projekty může podat student doktorského studia (či jeho čerstvý absolvent).

 

6. Univerzita Karlova

 

Odpovědět na otázku, co to je univerzita a jaká je její role ve společnosti, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Dnešní univerzita s sebou stále nese mnoho z osvíceneckých představ o roli vzdělání v životě jedince a společnosti. Avšak právě toto dědictví univerzity dnes prochází velkou proměnou. Obecně platí, že vzdělání poskytované univerzitou je chápáno jako nezbytná součást úspěchu v moderní společnosti. Právě tento instrumentální přístup k vzdělávání je však také mnohými autory kritizován. Kritici upozorňují na vzrůstající podíl konzumerismu a zábavy namísto vzdělávání a výzkumu.

 

Platí, že univerzity mají být místem vzdělanosti, avšak bližší pohled na univerzitní struktury a život mnohdy vzbuzuje oprávněné otázky, zda spíše nejde o výchovu úzce zaměřených specialistů - techniků daného oboru, bez jakéhokoli širšího rozhledu, bez jakékoli vlastní „vzdělanosti“. Další rolí klasické univerzity byla i „výchova osvícených jedinců“ či „kulturních občanů“. I tato role je dnes předmětem debat. Tyto kritické debaty se týkají i toho, zda vědění, které univerzita produkuje, uchovává a rozmnožuje, je cílem samo o sobě. Anebo by univerzitní vzdělání mělo být chápáno spíše vždy ve vztahu k prostředí a společnosti, ve které univerzita funguje?

Jeden z prvních teoretiků uvažujících o roli univerzity, kardinál John Henry Newman tvrdil, že „všechna odvětví poznání jsou spojena dohromady, protože předmět poznání je jednotný, jelikož jde o činy a skutky Stvořitele … “, od tohoto univerzálního pojetí poznání a vzdělanosti také odvozoval samotný pojem „univerzita“. Cílem univerzitního vzdělání je podle Newmana gentleman: „Být gentlemanem je dobré – je dobré mít vypěstovaný intelekt, vybraný vkus, otevřenou, nestrannou a věcnou mysl, a konečně se ve svém životě chovat vznešeně a zdvořile; toto jsou vlastnosti, které se přirozeně pojí se vzděláním. To jsou pravé cíle univerzity“. Tyto cíle nejsou samozřejmostí a i vzdělání lze samozřejmě zneužít, avšak univerzita by se podle Newmana měla snažit především o kultivaci intelektu a charakteru studentů i pedagogů. Newmanovo pojetí liberální vzdělání, které si kladlo za cíl poznat vnitřní jednotu stvoření, bylo brzy vystřídáno pojetím vědy jako povolání a následně pozitivistickou akumulací poznatků ve specializovaných oblastech vědy, případně skeptickým demytologizováním domněnek a předpokladů.

 

Od druhé poloviny dvacátého století však dochází k renesanci liberálního vzdělání. Tato renesance je reakcí na dva protikladné společenské proudy, které tradiční pojetí univerzity zpochybňují. Prvním je zpochybnění veškeré autority (a tedy i autority vědění), které je patrné zejména od šedesátých let dále. Druhým proudem je pak komercionalizace vzdělání, ve kterém je univerzita chápána pouze jako prostředek k úspěchu na trhu práce.

Britský filosof Michael Oakeshott svoji představu o liberálním vzdělání popisuje v eseji „The Study of Politics in a Univerzity“ v knize Rationalism in Politics. Univerzitní vzdělání je podle něj uvedením do civilizace – univerzita totiž zkoumá a představuje všechny „emoce, myšlenky, názory, způsoby myšlení, jazyky, dovednosti, činnosti a druhy jednání, ze kterých vzniká kultura.“ Univerzitní vzdělávání je podle něj „konverzací mezi různými oblastmi lidských aktivit, z nichž každá hovoří svým vlastním jazykem – a jejich vzájemný vztah není přijetí či popření, ale právě vztah rozhovoru, který vyjadřuje uznání a dohodu.“ Když Oakeshott hovoří o univerzitě, zdůrazňuje právě tento rozhovor mezi jednotlivými disciplínami, mezi různými oblastmi lidského vědění.

 Univerzita je podle Oakshotta místem, kde poznáváme sebe sama v zrcadle naší civilizace; univerzita by nás měla naučit sókratovskému nevědění – odhalit, co všechno neznáme. Na univerzitě se totiž stále učí a vzdělávají i učitelé a přednášející. Pro Oakeshotta je charakteristickou rolí univerzity „stále objevovat to, co bylo ztraceno, obnovovat vše opomíjené, uspořádávat neuspořádané a opravovat zkažené,“ prostě činit vše pochopitelnějším a poznatelným. Univerzita podle Oakeshotta není řízena praktickými zájmy ale zájmy čistě intelektuálními a vědeckými, takže liberální vzdělání je osvobozující (viz původní latinský pojem „liber“, svobodný) od vnějších vlivů: univerzita a univerzitní vzdělání si klade jiné cíle a má jiné zájmy, než poslušnost posledním společenským trendům.

Univerzita tedy není stroj určený k dosažení nějakého určitého cíle či produkující nějaký předem daný výsledek – mnohem spíš jde o způsob, jak lidé jednají, jak žijí. Tento způsob „není darem přírody, je to znalost tradice, která musí být vždy znovu získávána, byť je smíchána s chybami a neznalostí, ba dokonce může být ztracena.“20 Nicméně pouze zkoumáním tohoto vědění a poznání se můžeme dobrat toho, co to je „univerzita“. Účel univerzity nenaplňuje strategický plán rozvoje, ale právě konverzace různých oblastí poznání uvnitř univerzity samé. Proto je pro univerzitu klíčové společenství badatelů, pedagogů a studentů, kteří tvoří dohromady komunitu, skrze kterou univerzita žije a funguje.

 

6.1 Organizační struktura Univerzity Karlovy

Po teoretickém úvodu a vymezení ideje univerzity se můžeme blíže podívat na strukturu nejstaršího českého vysokého učení – Univerzity Karlovy. Univerzita má v současnosti 17 fakult (14 v Praze, 2 v Hradci Králové a 1 v Plzni), 3 vysokoškolské ústavy, 6 dalších pracovišť pro vzdělávací, vědeckou, výzkumnou a vývojovou nebo další tvůrčí činnost nebo pro poskytování informačních služeb, 5 celouniverzitních účelových zařízení a rektorát jako výkonné pracoviště řízení UK. Univerzita má přes sedm tisíc zaměstnanců, z toho čtyři tisíce akademických a vědeckých pracovníků.

 

Struktura a fungování univerzity je obecně vymezeno zákonem 111/1998 Sb. o vysokých školách. Podle paragrafu 4 tohoto zákona jsou na vysoké škole zaručeny tyto akademické svobody a tato akademická práva:

 

  • svoboda vědy, výzkumu a umělecké tvorby a zveřejňování jejich výsledků,
  • svoboda výuky spočívající především v její otevřenosti různým vědeckým názorům, vědeckým a výzkumným metodám a uměleckým směrům,
  • právo učit se zahrnující svobodnou volbu zaměření studia v rámci studijních programů a svobodu vyjadřovat vlastní názory ve výuce,
  • právo členů akademické obce volit zastupitelské akademické orgány,
  • právo používat akademické insignie a konat akademické obřady.

 

Při popisu struktury univerzity je třeba rozlišovat mezi součástmi univerzity, což jsou jednotlivé fakulty a další zařízení, a orgány univerzity, což jsou organizační jednotky starající se o chod celé instituce (viz schéma níže). Samosprávnými akademickými orgány veřejné vysoké školy jsou:

  • akademický senát
  • rektor
  • vědecká rada nebo umělecká rada nebo na neuniverzitní vysoké škole akademická rada
  • disciplinární komise.

 

To jsou orgány, které volí a do kterých mohou být voleni členové akademické obce – vyučující i studenti. Dalšími orgány jsou správní rada veřejné vysoké školy a kvestor, což nejsou volené instituce.

 V další sekci se budeme podrobněji věnovat Filosofické fakultě. Nyní se jen krátce zastavím u těch orgánů a úřadů univerzity, se kterými může student přijít nejčastěji do kontaktu.

 

6.1.1 Akademický senát Univerzity Karlovy

 

Dle zákona senát veřejné vysoké školy je jejím samosprávným zastupitelským akademickým orgánem. Členy akademického senátu veřejné vysoké školy volí ze svých řad členové akademické obce veřejné vysoké školy. Volby jsou přímé, s tajným hlasováním. Na UK se na každé fakultě volí dva členové univerzitního senátu z řad studentů a dva členové senátu z řad akademických pracovníků. Další dva členové senátu z řad akademických pracovníků se volí na dalších součástech.

Pravomoci senátu jsou rozsáhlé a všechny vyjmenovává paragraf devět zákona 111/1998 Sb. o vysokých školách. Nicméně je dobré si uvědomit roli senátu v akademickém životě, akademický senát totiž rozhoduje o zřízení, sloučení, splynutí, rozdělení nebo zrušení součástí vysoké školy, schvaluje vnitřní předpisy vysoké školy a jejich součástí, schvaluje rozpočet vysoké školy předložený rektorem a kontroluje využívání finančních prostředků vysoké školy, schvaluje návrh rektora na jmenování a odvolání členů vědecké rady a disciplinární komise veřejné vysoké školy a usnáší se o návrhu na jmenování rektora, popřípadě navrhuje jeho odvolání z funkce. Senát také schvaluje dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké nebo další tvůrčí činnosti veřejné vysoké školy a jeho každoroční aktualizaci po projednání ve vědecké radě.

Jak je uvedeno výše, v senátu zasedají i zástupci studentů – takto mají studenti možnost podílet se na společném projektu univerzity i institucionální cestou.

6.1.2 Rektor a rektorát

Rektor stojí v čele univerzity stejně, jako prezident stojí v čele státu … ať už toto přirovnání znamená cokoli. Rektora jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu veřejné vysoké školy prezident republiky. Pro studenty je rektor většinou velmi vzdálenou osobou, kterou vidí tak maximálně na slavnostní promoci či jiné formální příležitosti. Rektor je nejen reprezentantem univerzity, ale také vedoucím rektorátu, který se (spolu s prorektory) stará o vlastní organizační chod celé univerzity.

Ve výše uvedeném schématu jsou vyjmenované jednotlivé odbory rektorátu. Student přijde do kontaktu s málokterými z nich; u některých, jako například u bezpečnostního odboru, spíše dokonce doufá, že s nimi do styku nepřijde nikdy (bezpečnostní odbor má na starosti komplexní zajišťování úkolů souvisejících s krizovým managementem, brannou pohotovostí státu, případným válečným stavem.

Studenty zřejmě nejnavštěvovanějším odborem je odbor pro zahraniční vztahy (http://www.cuni.cz/UK-643.html). Tento odbor totiž spravuje agendu meziuniverzitních smluv a jeho součástí je i univerzitní kancelář pro výměnné studijní pobyty ERASMUS. Pokud tedy chcete studovat v zahraničí na instituci, se kterou nemá smlouvu vaše vlastní fakulta, můžete stále zkusit zjistit, zda náhodou neexistuje meziuniverzitní spolupráce – v takovém případě pak můžete jednat i s tímto odborem rektorátu.

6.1.3 Vědecká rada

Členy vědecké rady jmenuje a odvolává rektor; vědecká rada je jakousi radou starších, která by měla reprezentovat to nejlepší z vědeckých pracovníků univerzity. Vědecká rada nejen projednává dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy, ale také vykonává působnost v řízení ke jmenování profesorem a v habilitačním řízení, které končí udělením titulu docent. Vědecká rada se samozřejmě vyjadřuje k otázkám, které jí předloží rektor, ten tak může dodat váhu svému rozhodnutí, nebo jen požádat vědeckou radu o pomoc a záštitu při svém rozhodování.

6.1.4 Správní rada

Správní rada je vnějším kontrolním orgánem univerzity. Souhlas správní rady je potřeba při nakládání s nemovitým majetkem univerzity či dalším zásadním majetkovým krokům univerzity. Správní rada se dále vyjadřuje k dlouhodobému záměru a rozpočtu univerzity.

V současné době je patrná tendence ministerstva školství získat větší kontrolní moc nad vysokými školami posílením role správních rad (členy správní rady jmenuje a odvolává ministr) na úkor akademické samosprávy.

 

6.2 Filozofická fakulta

Filosofická fakulta je jednou ze součástí Univerzity Karlovy. Její vnitřní struktura do značné míry kopíruje strukturu univerzitní.

6.2.1 Katedry a ústavy

Na Filosofické fakultě je v současnou dobu přes čtyři desítky ústavů a kateder (jejich seznam je dostupný zde, spolu s dalšími vědecko-pedagogickými pracovišti, viz grafická struktura výše, se jim říká základní součásti), fakulta je tak vnitřně nejvíce členitou a rozmanitou institucí celé univerzity. To umožňuje setkávání badatelů a studentů z mnoha oblastí a oborů, na druhé straně je však vždy organizačně nesmírně složité takto strukturovaný „kolos“ uřídit: co vyhovuje jednomu oboru, může škodit druhému. Nicméně platí, že katedra či ústav je pro studenta tou nejbližší institucí, se kterou během svého studia přichází do styku.

Katedra poskytuje přednášky, semináře a hlavně také atestace potřebné k dokončení studia. Jelikož na Karlově univerzitě nefunguje systém kolejí, které známe například z Cambridge či Oxfordu,25 katedry mají být také centrem společného univerzitního života vyučujících a studentů.

Katedru či ústav řídí vedoucí jmenovaný děkanem (většinou platí, že jej děkanovi ke jmenování doporučují členové základní součásti tajnou volbou), kterému při správě pracoviště pomáhá sekretář či sekretářka a tajemník (tyto úřady mohou být zastávány jednou osobou). Tito administrativní pracovníci zajišťují běžný chod základní součásti. Pokud na katedře není zaveden institut studijního poradce, pak je to většinou právě sekretář či tajemník, kteří slouží jako hlavní kontaktní bod pro studenty při vyřizování úředních formalit s katedrou či ústavem. Další funkcí je na většině základních součástí koordinátor zahraničních pobytů; zahraniční oddělení děkanátu sice spravuje veškerou potřebnou fakultní agendu, ale koordinátor na katedře či na ústavu by měl mít nejlepší přehled o tom, kam se vyplatí vyjet studovat daný obor a v kterém roce či semestru studia je to pro studenty nejlepší volba.

Není jednoduché se vyznat v tom, s jakou otázkou jít (či emailovat) na sekretariát ústavu, a kdy se obrátit rovnou na některé oddělení děkanátu (např. na studijní oddělení či oddělení vědy). Obecně platí, že v nejasných případech by sekretariát katedry či ústavu měl být první instancí, která svým studentům pomůže v řešení problémů (u vybraných oddělení děkanátu níže popisuji jejich specifické funkce).

6.2.2 Akademický senát

Akademický senát FF UK je zastupitelským orgánem akademické obce na Filozofické fakultě. Skládá se ze dvou kurií: kurie akademických pracovníků (16 členů) a studentské kurie (15 členů). Složení senátu s téměř vyrovnaným počtem studentů a akademických pracovníků je v rámci univerzity ojedinělé, studenti většinou nemají více než jednu třetinu hlasů.

Obdobně jako univerzitní senát, tak také senát fakultní mj. rozhoduje o zřízení, sloučení, rozdělení či zrušení fakultních pracovišť, schvaluje vnitřní předpisy fakulty, schvaluje rozpočet a schvaluje návrh děkana na jmenování členů vědecké rady a disciplinární komise fakulty. Senát se také usnáší o návrhu na jmenování děkana, případně navrhuje jeho odvolání z funkce. Senát se také vyjadřuje k návrhu studijních programů uskutečňovaných na fakultě, tj. k akreditacím jednotlivých oborů. Děkan nemusí vyjádření senátu nijak zohlednit, v posledních letech však platí nepsané pravidlo, že děkanát nepostoupí dál návrh na akreditaci či reakreditaci oboru, ke které senát zaujal negativní či výrazně kritický postoj.

6.2.3 Děkan a oddělení děkanátu

Děkan především předkládá senátu materiál k projednání, zaštiťuje fakultu navenek a řídí její vnitřní fungování. Pro studenty je důležité, že děkan jmenuje předsedy a členy komisí pro postupové a státní závěrečné zkoušky. Proděkanovi pomáhají proděkani, které děkan jmenuje opatřením děkana, proděkani jej mohou zastupovat po dobu jeho nepřítomnosti.

Víceméně veškerý úřednický aparát, se kterým se student na fakultě setká, je jedním z oddělení děkanátu. Některá oddělení slouží čistě správě fakulty a do styku s nimi přichází především zaměstnanci (akreditační referát, personální či ekonomické oddělení aj.). Nicméně u několika oddělení je dobré si připomenout, k čemu slouží a s jakými záležitostmi se na ně obracet:

 

  • GRANTOVÝ REFERÁT – zabezpečuje provoz grantů podporujících výzkum vědeckých pracovníků, nicméně existují i granty podporující studentský výzkum (interní granty FF UK, Grantová agentura UK apod.), podobné granty vám pomohou financovat nejen váš výzkum potřebný např. k napsání dobré bakalářské či magisterské práce, ale zároveň je můžete využít k podpoře krátkodobých studijních pobytů v zahraničních knihovnách; s připravovaným projektem či plánem je vždy dobré se obrátit na grantový referát, který vám pomůže zvolit nejlepší způsob, jak pro projekt získat podporu;
  • LABORATOŘ VÝPOČETNÍ TECHNIKY – zajistí přístup do univerzitní sítě a k emailu, dokážou pomoci s připojením laptopu a na jejich stránkách naleznete návod, jak se k univerzitní síti připojit z domova;
  • STUDIJNÍ ODDĚLENÍ – zabezpečuje veškerou agendu spojenou se studiem, časem by prý měl většinu funkcí zastat studentský informační systém, zatím se však bez lidské pomoci a rady neobejdeme; mnohé otázky dokáže zodpovědět jak studijní oddělení, tak sekretariát katedry, v případech obecných záležitostí je lepší se obracet vždy na studijní oddělení, sekretariáty mají větší přehled týkající se partikulárních otázek konkrétních studijních oborů;
  • ZAHRANIČNÍ ODDĚLENÍ – zastřešuje fakultní agendu spojenou se studiem v zahraničí; nejvíce studentů vyjíždí do zahraničí přes program ERASMUS, pro který na každé základní součásti existuje koordinátor, který by měl být první instancí pro vaše dotazy ohledně studia v zahraničí.

 

6.2.4 Komise

 

Komise jsou společné poradní orgány senátu a děkana; výše na schématu jsou vyjmenované komise fungující během akademického roku 2011-2012 (počet a typ komisí se může měnit, o zřízení komise rozhoduje na návrh děkana senát).27 Důvodem proč komise explicitně zmiňovat je, že dobře fungující komise znatelně formuje rozhodnutí děkana. Odborné komise tak mnohdy mají možnost aktivně ovlivňovat směřování a rozvoj celé fakulty. Tak například stipendijní komise je poradním orgánem, který děkanovy doporučuje kandidáty na udělení některých stipendií a radí při vytváření pravidel pro získávání stipendií; tak může určovat, kterým směrem povede aktivita mnoha studentů na fakultě. Knihovní komise zase pomáhá při vytváření pravidel pro fungování knihoven na fakultě. Tato pomoc a s ní spojený vliv není tak marginální a suchopárný, jak by se mohlo zdát, když si uvědomíme, jak často studenti knihovny potřebují a mj. také skutečnost, že knihovny nevyhovující novým pravidlům se často musí slučovat či zásadně měnit své fungování. Stanovisko ediční komise a jejích redakčních rad je nezbytným podkladem pro zařazování titulů do edičního plánu Vydavatelství FF UK a do edičních řad realizovaných univerzitním nakladatelstvím Karolinum.

Pokud se studenti domnívají, že mohou doporučit nějaké zlepšení či změnu fungování v nějaké oblasti, o kterou se stará některá z výše uvedených komisí, pak není lepší způsob, než se obrátit na předsedu dané komise s neformálním návrhem či dotazem. Seznam komisí najdete na webu FF UK (http://ff.cuni.cz/FF-78.html), jméno a email předsedy každé z komisí najdete na jednotlivých stránkách komisí.

 

7. Think-tanky v ČR

 

Posledním typem institucí, které provozují výzkum, resp. se na výzkumu alespoň podílejí publikační či přednáškovou činností, jsou tzv. think-tanky. Think-tank je organizace, která provádí výzkum ve společenských vědách, politice, mezinárodních vztazích, ekonomii či technických oblastech. Zejména ve společenské a politické oblasti se vyskytují think-tanky se silně ideologickým zaměřením; ve vyspělých zemích však think-tanky výrazně dbají na svojí vědeckou pověst a kvalitu svých výstupů spíše než na „ideové čistotě“. V některých zemích (např. v Německu) jsou společenské think-tanky explicitně spojené s jednou z politických stran a poskytují intelektuální zázemí pro praktickou politiku.

 Mezi nejznámější světové think-tanky patří například Konrad-Adenauer-Stiftung (spojená s CDU), German Institute for International and Security Affairs, Council on Foreign Relations (britský think-tank), Brookings Institution, American Enterprise Institute nebo Heritage Foundation.

V České republice funguje několik think-tanků, které se většinou věnují politickým otázkám či veřejné správě. Mezi domácí think-tanky patří: Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), Občanský institut, Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Institut pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA), Liberální institut, CEVRO - Liberálně-konzervativní akademie, Institut pro evropskou politiku - Europeum, Pražský institut pro globální politiku - Glopolis a CESTA - Centrum pro sociálně tržní ekonomiku a otevřenou demokracii. Zejména u think-tanků, které si zakládají na své ideologické vyhraněnosti, však zůstává sporná nezávislost jejich výzkumu a následná kvalita jejich výstupů.

 Důvodem, proč na think-tanky upozorňovat i přes rozdíly v kvalitě jejich výstupů, je zejména jejich překladatelská a publikační činnost (mnohé instituce překládají klasiky společenských a humanitních věd, některé think-tanky jako třeba CDK jsou úzce propojeny s akademickými nakladatelstvími), případně konferenční a přednášková činnost. Přehled přednášek najdete na stránkách institucí (viz odkazy výše).

 

8. Zdroje

 

Knihy a články k jednotlivým sekcím jsou uvedeny v poznámkách pod čarou, zde vypisuji hlavní zákony upravující vědu a výzkum v České republice a přehledně uvádím odkazy na hlavní výzkumné instituce.

 

8.1 Důležité zákony

  • 111/1998 Sb. o vysokých školách
  • 341/2005 Sb. o veřejných výzkumných institucích
  • 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací

 

8.2 Webové stránky důležitých institucí